Jiří Orten - Výpisky z prózy

Závěrečný monolog čtvrtého dějství

Vstaňte, prosím.
Jednomyslným určením Soudu odsuzuje se obžalovaný k životu. Tak zní výrok. Protože však je snad pro přítomné třeba komentáře, uvádíme jej.
Půjde od člověka k člověku a o každého se poraní. Bude nalézat ženy, aby je ztratil. Za kratičké okamžiky štěstí bude platit vlastní krví. Bude milován teprve tehdy, až přestane v lásku věřit. Pozná zradu v každém srdci, v každém slově a v každé myšlence, ale nedojde smíření, nedojde moudrosti. Pochybovat a pochybovat bude o zemi Bohem opuštěné, o kruté zvídavosti žen, o bolesti hloubkou zrazené, o všem bude pochybovat a o sobě samém nejvíce.
Pokolení bez lásky, jakým písmem se zapíšeš do dějin trýzně? Pokolení bez lásky, jaký vítr fičí ve tvé duši? Pokolení bez lásky, kam půjdeš, kam se poděješ? Kde jsou dveře, které nenalezneš zamčeny? Kde jsou ústa, která k tobě blízce promluví? Kde je matka, k níž by ses mohlo navrátit? Kde je tvá milenka, kde je tvůj přítel, kde je tvé dítě, kde je tvá krajina, tvůj bratr, tvůj dům, tvůj sad, tvé dílo, tvůj strom, tvá zvířata, kde je tvoje hudba? Pokolení bez lásky!
Tak zní výrok.
Exode, proveďte rozsudek.

NAHORU nahoru

Toník a Mařenka

Někdy večer se dívá smutně před sebe. To jsem potom tiše a dívám se někam jinam, protože si myslím, že jsou chvíle, kdy každý člověk potřebuje být úplně sám. To je, jako kdyby mně někdo rušil před spaním nebo ráno, když procitnu.

Berou mi něco, co jsem měl sám pro sebe, co bylo jenom moje a o čem nikdo nevěděl. Nechť si to tedy vezmou! Naleznu si něco nového. Nebo ne, raději nic nebudu hledat, mohli by mi to zase vzít.

..., ti hloupí lidé, co oni všechno neznají a ani se nestydí, ne, spokojeně si jedí a spí a provozují ty své odporné práce a jsou potom spokojení a nafoukaní, jako by dělali bůhvíco.

Jsou Velikonoce. Venku je teplo a fouká vítr. Takový vítr všechno nadnáší a když jsem přecházel náměstí, usmíval jsem se na všechny lidi, které jsem potkal, až se za mnou jedna paní udiveně ohlédla.

Ostatně vím až příliš dobře, že si vždycky všechno zaviním sám.

Nechte mne spát, lidé, nech mne spát, nemoci, nech mne spát, mé unavené srdce. Potřebuji tento spánek, potřebuji být silný a zdravý.

Jsem ještě dítě a je mi deset let. Mé tělo je skrovné a nepatrné, ale má duše, vím to nyní, je stejná jako duše těch největších. Má duše je nyní volná a má schopnosti rozpoznati to nejvzdálenější a nejtajemnější.

Říkám něco, co je má pravda, má dětská pravda, která si navlékla slova vás dospělých, slova vás, kteří byste nemohli porozumět mlčení, jež by vás ohromovalo, pro něž byste mne opouštěli a přezírali, pro něž byste mne vychovávali a zavírali.
Nabízíte mi školu a klidnou, předem vyznačenou cestu, dáváte mi milostivě příležitost, abych se připodobnil vám, vám střízlivým a spokojeným, vám pletichářským a poctivým, vám všemu rozumějícím a hluchým, vám, které nenávidím z celého svého spícího srdce.

Anděle našich dnů, rozpoutej v srdci těch, kteří nemilují, velkou čistou lásku!

Všechno si vždycky zaviním sám. Oni mi nerozumějí. Ale já jim zato rozumím až příliš dobře. Jsou malí, nízcí a ukoptění, jsou přízemní a slepí a vyčítají mi, že jsem jiný. Nevadí. Najdu si cestu mimo ně. Nechtějí mne mezi sebe vpustit, ale vždyť já se jich neprosím, jděte pryč, lidé, hnusíte se mi.
Ach ne, odpustťe, jsem hříšný a nevidím východiska.
Pane Bože, pomoz mi teď. Co jest odpověděti těm, kteří nerozumějí? Má se jim zlořečit a spílat? Nebo se je má tím víc milovat? Odpověz mi, Pane Bože, čekám tvou odpověď!

Je ošklivé být dítětem a toužit vyrovnat se těm velkým, jimž sahám jenom k hrudi? Není to pranic ošklivé, neboť potom, až budu jako oni, budu vědět, co je to být malý, co je to být dítě. Nemohu za to, že oni všichni na to úplně zapomněli. Stalo se to jejich vinou a nikdo už je nezachrání.

Dělníci, kteří staví, a obchodníci, kteří prodávají, a vynálezci, kteří vynalézají, a ti, kteří vypravují pohádky, všichni si jenom hrají s něčím, co tu již je, co je dokonalejší bez nich, s něčím, co je dokonalé samo o sobě.
Ruce, ruce, k čemu jste a k čemu jsi, srdce, a k čemu jste, oči? Vím to, ano, jsem přesvědčen, že vím pravdu: srdce bije, oči hledí a ruce spočívají na tom, co jim patří, a patří jím vše, na čem leží, a očím patří vše, nač hledí, a srdce bije pro všecko, na čem spočívají ruce a oči. Tato slova a tento svět vytvořily nějaké ohromné ruce, ruce boží, toho Boha, kterému nevěřím a jenž je, je ve všem, co trvá, ve všem, co běží a plyne jako řeka.

Tisíce lidí umírá v jediné chvíli, tisíce lidí je nemocno, tisíce lidí miluje, tisíce lidí opouští svůj domov. Jsem jeden z tisíců.

Paní řeko, jste velice krásná. Až půjdu příště kolem vás, zastřu si oči, aby mne vaše krása nezlákala. Paní řeko, váš zpěv je zpěvem Sirén, které lákají odvážné plavce. Ale nebojte se, jednou sám přijdu před vás a budu prosit, abyste mne přijala.

Stalo se už vícekrát, že jsem vyslovil nahlas své jméno a poslouchal potom co říká. Při jeho zvuku jsem chtěl snít. Ale mé snění se změnilo v obchodování s myšlenkami, prodával jsem své myšlenky, uzavíral jsem je do obrazů plných špíny.

Ó matky, matky, kam jste daly srdce?

Malé chlapce nikdy nikdo nehledá kromě maminky a chůvy. Malí chlapci hledají všechno.

Ach, každý ví o dětech jenom to, co je nezajímá! Ještě nikdy jsem neslyšel tatínka, který by se chlubil, že jeho syn už ví, co je láska, že jeho syn už ví, co je bolest a utrpení, že ví, co je cit.

... Bůh volal:
"Ševče, drž se svého kopyta!"
Toník se zastavil, přiložil ruce k ústům a řekl něco tak tiše, že ani Věžník nic nezaslechl. Ale Bůh to slyšel a bylo mu z toho divně u srdce. Toník řekl:
"Ztratil jsem své kopyto, Pane!"

NAHORU nahoru

Podivná smrt Filipa Frieda

Můj milý čtenáři,
...
Jsi-li nešťasten, je mi to líto a připravil jsem ti pláč.
Máš-li chuť se radovat, chyť se několika veselostí.
...

Smrt, v níž byl samoten, usmířen, a přece ne zcela sám.

Nelekejme se mluvit pravdu.

Chci jít a poznat tě. Chci vidět tvé ošklivé oči. Já znám tu krásu, která už není živá. Já znám tu lež, která se nazývá smrt. Chci jít. A zaplatit poslední splátku. Ještě jsem nedomluvil. Polib mne. Odcházím sám.

Najdeme až docela vzadu starou ohmatanou minci, na níž je vyryt znak království dávno ztraceného. Vezmeme ji do dlaně. Chladí a cítíme z ní pach nevěstinců a zlých jedů. Cítíme z ní pravdu o tomto světě a nejkrutší obžalobu. Chtěli bychom odhodit ten peníz daleko za hlavu, až kamsi do nejzazšího kouta, kde leží jen prach a zbytky bláta, ale cítíme, že je těžko zbaviti se už dnes všeho lepkavého, napovrch lesklého, uhmataného a lživého.

V nebezpečné hře mají karty zůstat vždycky zakryty.

Odcházím, abych poznal minulost. Odcházím, abych poznal něco víc než samotu. Můj bože, myslím, že bych chtěl také jednou být optimistou. Nedostalo se mi ještě příležitosti. Může-li se někdo radovat ze slunce, které se nedostane k jeho tělu, protože mu v tom brání spousta šatstva, jsem tomu rád. Já chci slunce celé. Nedostávám je a odcházím, aniž bych se stavěl někam výš, než jsou ostatní. Odcházím, abych poznal novou samotu.

Byl stále smutný a jako by nechtěl být šťasten. Bojím se, že jsem mu vlastně nikdy nerozuměla.

Jsem dosti citlivý a stalo se mi už nejednou, že jsem zbytečně kvůli někomu trpěl.

Jsem básníkem? Někdy bych jím chtěl být. Ale k čertu. Slova veršů se mi rychle vymykají z úst a za nimi vidím svá ústa, opět pokrčená do úsměvu. Odcházím a stavím se, jako když nevidím a neslyším.

Chtěl bych milovat někoho víc než sebe.

Přátelé, chci být zticha, ale myšlenky se mi náhle rozběhnou a nestačím už běžet za nimi, protože mé mladé plíce a srdce se zdají být unaveny.

Někdy si myslím, že brzy zemřu. Vzápětí odháním tuto myšlenku, protože se děsím její nepůvodnosti. Po každém, jen trochu pozorovatelném neúspěchu myslím na sebevraždu. Ještě nikdy jsem se v těchto záměrech nedostal dál než k pláči. Ale pláč, to není vysvobození z nelásky.

Dopřejte mi ještě chvíli času, přátelé. Nebudu Vám teď tisknout ruce a budu se možná podobat onomu šílenci, který chce i za cenu vlastní smrti dokončiti dílo. Budu bojovat proti svým dvěma životům. Ale pohlédnete-li teď do mých očí, najdete tam čistotu, protože vím o svých lžích. A pokud se mohu ještě usmívati, jsem tedy šťasten.

Stalo se vám už jistě někdy, že jste, jdouce po příliš živé ulici, zranili malého chlapce, který si hrál míčem poblíž domu. Vehnalo vám to krev do hlavy a musili jste se ohlížet, jak pláče, zatímco vy mu mizíte z dohledu.

NAHORU nahoru

Pro děti - Knížka naslouchajícím

Usedni na nakupené trámy a nech se kolébat city, ne myšlenkami. Nikdy nehloubej a nepřemítej. Vyvaruj se touhy po pochopení. Zazdá se ti, že nejsi jako ostatní, ale tvá slova budou uvězněna za mřížemi.

Budou-li vám chtít zlí lidé, vychovatelé a přemýšlivci, neboť věřím, že ve vaší krvi koluje po mně zděděný nerozum, budou-li vám chtít tito ospalí dříči nasazovat čapku, když bude vítr a vaše vlasy budou volně poletovati, nuže, neuposlechněte.
Tam, hluboko pod vámi, ale skoro přímo ve vašich drobných prstech, leží neznámo. Uchopte je něžně za pačesy, zacloumejte jím mírně a zazpívejte mu něco. Stane se vaším přítelem. Nedejte si vzít svůj vítr. Jiří, vítr je první žena, jíž budeš milovat čistě, vroucně a oddaně.

Já jsem prý muž, ano, skutečně se mi to odvážili tvrdit přímo do očí, já, jenž má na dně srdce ukrytu ženu, která nemůže milovat, já, jenž tam mám dítě s polovztyčenýma rukama a chlapce, ubohého chlapce, který píše tato slova s praskrovným uměním.

NAHORU nahoru

Záznam snu z 16. 12. 1938

Eta, Eta, žluť, dva klobající zobany, smršť, jež ťuká prudce do oken, vichr, ze všech stran se valící, nápor pod nímž se prohýbáme, a hrůza především, jež toho prvního za pas uchopí a z okna svrhne, a my, my v úděsu stojíme nad odlétavající žlutí, zatímco sen, zatímco jezero, a žluť se neztrácí, už je víc než žluť, a víme-li co, máme spokojenost v ranečku.

NAHORU nahoru

Eta, Eta, žlutí ptáci

Každá vzdálenost, na dosah ruky blízká, s druhým a třetím dosahem ruky roste současně s citem, s citem v nás. Ale zde, není-li vzdáleností?

Když žába při dopadu do vody řekne své žbluňk, jinak nevyslovitelné, voda jí dobře rozumí. Sklo rozumí kapkám deště i mrazu. A dřevo, vzplanuvši ohněm, chápe svou smrt a hoří s lehkým praskotem. Lidé, lidé však, jak si mají špoulíce rty a pohybujíce jazykem, aby tvořili slova, jak si mají rozuměti, když nedávají nic mimo slova, jež znamenají tak málo, jako jedno nadechnutí vzduchu, bezmála zkaženého.

Čeká se jenom to, co nemusí přijíti, co často, snad nikdy, nikdy nepřichází.

Maličko a opustím vás s hlubokým porozuměním v srdci.

Kdo vynalezl kolébku, aby se mohla kolébati? Kdo vynalezl bubínek, na nějž se může tlouci? Kdo vynalezl tmu, aby přicházela, a světlo, aby odcházelo? Kdo vynalezl smích, aby se přetvařoval, pláč, aby plakal a nic víc, smrt, aby lákala, život, aby žil? Kdo našel písek, který se sype mezi drobnými prsty neznatelně a tiše. Kdo konečně, z dýmu, písku a laskavých rukou, se to sám objevil, aby ustalo ticho, aby mnozí nejenom mluvili, ale i šeptali? Kdo, kdo, kdo, kdo. Vykláním se z okna a hledím na soumrak, který tančí kdesi ve veliké dálce, lehce padá, ale tak, že náhle brní hlava a prsty, a pero, které sledovalo bezpečně svůj směr, vyklouzává z ruky. Ohluším se slovy. Ohluším se tak, zapomenu. A abych zapomněl na to, co bylo na mne vloženo, ponořím se do toho jako do chladné, černé a srdcelomné lázně.

Nejsem však mezi druhy, neboť dotýkám-li se něčeho, jsem to já nebo cosi ve mně, co je skrovné a chladné.

Ach, stát tak v lijáku a míti nohy bosé!

NAHORU nahoru

Malá víra

Skutečnost, která se zpočátku zdá být jen zdánlivou skutečností, to je ta opravdová skutečnost. Musí se do nás pomalu vtírat, až jí pocítíme, jako když vbodáváme špendlík do kůže a v jednom okamžiku se dotkne masa. Ucítí se bolest. Každé uvědomění si čehokoli je jako tato bolest.

Musím mnoho spát, jinak bych zemřel. Musím mnoho spát. Tak si tedy lehám, jsem šťasten a myslím na všechno s láskou, na všechno myslím s velikou láskou, které se mi často nedostává, a to potom oni přijdou a napomenou mne, očima bolestnýma a sladkým hlasem.

Odkud? - Z ledovců. - Odkud? - Z hlubin. -
Odkud? - Z propastí. - Odkud? - Z hvězd. -
Střez se šlépějí povzbudivých,
stopa smazaná lepší jest.    (Richard Weiner)

O tom, kdo odjel daleko ze svého města do města jiného, největšího a nejklamnějšího, o tom, kdo zkřížil s tímto městem své nemocné, bázlivé oči, o tom, jehož plachost vybojovala nádherný boj s okamžikem, aby posléze zahynula, o tom, jehož tělo se rozkládalo a jenž byl sám, více sám než kdokoli jiný, o tom kamenném ohni není třeba mluviti.

Ale život. Víte co on dokáže. Dokáže všelicos, jen aby potrápil. Je zlý, a my jej nepřestaneme milovati. Je zlý, a my se nepřestaneme ptáti. Je zlý, a my bychom chtěli být dobří.
Prosím vás, proč se rozbije sklo, když do něj udeříme. A proč člověk zemře, když už nedýchá. A proč není, když zmizí z očí. Proč člověk přestává být, když ho nevidíme. Proč jsou hřbitovy, něco jsme jich uviděli, když jsme ještě bývali ve městě. Proč je podzim. Proč je déšť krásný. Odejít na malou procházku a nemyslit na nic. Odejít na malou procházku a brouzdat se listím. Odcházet na malou procházku a zamýšlet se nad maličkostmi.
Maličkosti, jste krásné. Maličkosti, milujeme vás. Maličkosti zlobení, maličkosti radostí, maličkosti utrpení, maličkosti zvyklostí, maličkosti přenáhlení, maličkosti pláče. Maličkosti, milujeme vás. Jste tak malé a my vás stále musíme litovati. Jste tak malé, a stále na vás pamatujeme, i když procházíme branami nejširšími, i když procházíme branami smrti, a ta je blízko, na dosah ruky.

Přijde čas, přišel čas, uzamkneš dveře svého pokoje a spočívaje na znaku civěti budeš nad sebe. To nebude pouhá smrt. Jen únava, jen strašná únava a touha zapomenout, že kdesi byl přítel, že kdesi byla milá dívka, že kdesi bylo to, čemu jsi říkal, malá básnička, že kdesi bylo to ostatní, to ostatní, Bůh.

Ty čekáš na déšť, když není. Ty čekáš na slunce, když dlouho je zamračeno. Ty čekáš na taneček, když nikdo nehraje. Ty čekáš na teplo, když zima je. Ty čekáš na tmu, když je mnoho světla. Ty čekáš na ruku, aby tě vzhůru vyváděla. Ty čekáš na ruku, která se dotkne čela. Ty čekáš na anděla, ó já vím.

Život váš je příliš rozptýlen, nenalézáte nikde pevné opory, ani ve svém okolí, ani v sobě. Zlo má k vám příliš často přístup a vy mu podléháte; musíte se mu brániti. A víte vy, co je zlo? Zlo je nutnost. Braňte se nutnosti. Mluvte málo. Neživte nikdy netrpělivost ve svém srdci, ó malé víry!

Bylo-li na světě něco, nač jsem se těšil, nač jsem se těšil celým svým srdcem a celou svou duší, tedy to byla tato chvíle, v níž končím. Je tak slavnostní a tak malá. Lituji tě, malá chvíle, nejmenší z chvílí. Beru tě do dlaní. Dýchám na tebe. Žij ještě chviličko, protáhni se ještě, nadechni se ještě, naber zeširoka dechu.

NAHORU nahoru

Modrá kniha

9. 9. 1939, jednou nohou v hrobě

Jsem už šestý den zase v Praze. Nedělal jsem nic, kýchal jsem, kašlal a trápil se. Po tom všem jsem chtěl dnes už zase odejet. Bylo toho na mne až až. Měl jsem tedy odejet. Pak mne však zadržel hlas v telefonu. Nikdy neuniknu tomu hlasu. Dnes jsem odeslal korekturu své sbírky. Připadá mi, že ode mne nikdo nic nečeká. Proč se tedy tak pachtím? Jsem směšný. Ztrácím svůj "předobraz". Chtěl bych být daleko a sám. Chtěl bych se schovat. Chtěl bych neplakat. Chtěl bych zapomenout na všechny chvíle, kdy mi lidé, které jsem měl rád, brali život. Kdyby o mne někdo zavadil, upadnu.

21. 9. 1939

Zdá se, že chybí jen málo, aby se mi zase vrátila stará přátelství. Ale jsem k nim nedůvěřivější než dříve.
Zdá se, že nevím ani o jednom kroku kupředu, zda se při něm nezřítím do propasti.
A potom se také zdá, že kdyby mi bylo dovoleno ještě žít, byl bych opatrnější na svůj život a na vše čisté, co mi přináší.

9. 12. 1939

MYŠLENKA Z USÍNÁNÍ

Ten, kdo se špatně učí, dostane špatnou známku a bude dlouho živ na této zemi, musí stále a stále opakovat, než si vštípí do hlavy celou nepatrnou moudrost, celé nepatrné poznání, jež to může učinit. Bude musit zešedivět a poznat, co je stáří, bude musit poztrácet všechno, co našel, drahé lidi i drahé věci. Ale ten, kdo si osvojí látku utrpení snadno a lehce, odejde brzo. Jsou prostě rozdíly ve schopnosti chápat, to je jasné. A proto ti kteří umírají mládi, jsou vyznamenáni. Je to jistá útěcha pro moji děravou paměť. Ó nejchytřejší, nejšťastnější nenarozeňátka, která jste pochopila nejdříve! Dostanete knížku od věčného básníka!

29. 8. 1939

Když jsem pomalu procital, zněl z věže svatého Jakuba zvon, jako každého dne o páté hodině ranní. V pokoji bylo šero. Vstal jsem a chodil zvolna kolem stolu. Pak jsem se zastavil před oválnou fotografií onoho šťastného dítěte, jakým jsem kdysi byl. Hledělo na mne s takovou něhou a s takovou čistotou, že potom, když jsem se náhodou pootočil a spatřil svůj obraz v zrcadle, bych býval nikomu neuvěřil, že toto, tento zděšený a ospalý mladík jsem také já.

NAHORU nahoru

Žíhaná kniha

13. 12. 1939

Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. Věřím-li v Boha, věřím-li jenom v sebe, věřím-li v zástupy, věřím-li ve smrt, věřím-li ve spravedlnost, věřím-li v poezii, nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život. To je život, odejdu-li do samoty nebo stanu-li se apoštolem, to je život, spáchám-li sebevraždu, zřeknu-li se všeho, všeho, víry, naděje, lásky, to je život, budu-li pomáhat, nebo dám-li si pomáhat, to je život, budu-li trpět, či budu-li šťasten, to je život, bude-li mi zima, či teplo, či dobře, či zle, budu-li mít přítele, či budu-li se trápit touhou po něm, budu-li pracovat, či zahálet, zemřu-li, či narodím-li se, to je všechno život. Neboť i smrt je život, jako narození je život.

25. 1. 1940

Protože jsem nemohl včera v noci usnout, vzal jsem si poprvé v životě uspávací prášek. Bylo to krásné. Byl jsem na loži těžký a zároveň lehký, napadalo mi, jak by bylo dobré vzít takových prášků deset a víc a víc se neprobudit.

18. 4. 1940, odpoledne

Veliký shon a únava teď doma. Teplo, teplo. Všecko se se mnou točí, jako bych se topil. Mám nesmírnou potřebu něhy, jako už dávno ne. Toužím po příteli.

19. 5. 1940

Já jsem nálada. Měním se s počasím, měním se s jediným slovem, měním se s básničkou, s polibkem, s pohledem, s posunkem, s dopisem, se zazvoněním. Já jsem nálada. Jsem ubohá, malá a nicotná, neznamenám nic, ale dovedu tě udělat šťastným a také zoufalým, dovedu ti přivést bezpečí a také hrůzu a strach, dovedu ti slovem navodit zlou nostalgii plnou nevyplakatelných slz a také radost ze všeho, i z pohledu oknem do jakékoli krajiny. Já jsem nálada. Bývám-li hodná, přenáším tě lehce a neznatelně přes čekání. Bývám-li zlá, připomínám ti krutě každou vteřinu času, takže se jím dusíš, nenávidíš jej a chtěl bys nebýt. Já jsem nálada. Nepanuji vždycky. Jsou chvíle, kdy nad tebou nemám moc. Ale ty chvíle jsou velmi řídké a vzácné. Proměňuji se v ně tak, že často ani nerozeznáš, že už nejde o povrch, že jde teď o to, co je pod ním.

25. 5. 1940, dopoledne

Kam mne unese krásný čas, který teď přišel si stoupnout před mé okno a láká mne, láká mne až tam, odkud dle všeho není návratu? Kam?

9. 6. 1940, večer

V této chvíli bych mohl umřít tak klidně a bez otočení, že je to vzácná chvíle; vrcholná duševní únava, touha už jaksi pro okamžik splněná, udělat tečku. A já ji dělám alespoň tady, nemoha, nemoha, nemoha dál, v ničem dál.

o chvíli později

Ještě malá poznámka o chvíli později: ti, kteří jsou mi nejblíž, opouštějí mne ve chvílích nejtěžší deprese nejsnáze, samota se pak prohloubí, zhořkne, odcizí se.

12. 6. 1940, odpoledne

A přece: jak toužím! Toužím po laskavém slově; po úsměvu; po procházce, na níž bych nemusil být smuten; po hezké básničce; po dopisu; po polibku; po knížce; po zaťukání na dveře, které by přivedlo někoho z drahých lidí; po jediném hlasu, jenž by mi jen jednou jedenkrát řekl, že jsem něco neudělal zbytečně; po tisíci nevýslovných věcech.

28. 7. 1940

Když ucítíš tlouci své srdce, jsi nemocen. Hledej pak hřebíček, na který bys nemoc zavěsil, a podivíš se, jaké věci najdeš.

15. 11. 1940, ráno

Jak to tedy bylo? Dobře počítaných šest neděl jsem nebyl (kromě řídkých odpolední, která nelze počítat) mezi svými přáteli. Včera, dodav si odvahy, jsem mezi ně přišel. A náhle poznávám, že už k nim nepatřím, že jsem mimo ně, že s nimi, s jejich zábavou, pletkami a problémy nemám pranic společného, že jsem sám, nyní už skutečně bez přátel.

NAHORU nahoru

Červená kniha

19. 12. 1940, odpoledne

Když jsem byl malý, když jsem byl ještě dítě, také jsem stonával a tu přicházela maminka a líbala mne, aby poznala, jak vysokou mám horečku.
Pokolení bez lásky! Zmocnila se mne lítost, když jsem se díval do tváří mladých lidí.
Toužím po smíření, po tom, aby tato moje pouť "jako věc" byla již u konce, abych se mohl zase dívat, tentokrát z druhé strany.

24. 12. 1940

Dlouho do noci jsem jí opisoval verše a psal dopis. Potom jsem si lehl a bylo to zase takové jako od počátku. Pocit slabosti v prsou, prudký tlukot srdce, zmatek všude ve mně. Nemohl jsem spát.

27. 1. 1941, odpoledne

Byl jsem tam odedávna, odevždy, v tomto bezčasu, v této neradosti, v tomto osamocení. Jdu k lidem a nabízím se, nabízím to, co ve mně postupně odumírá, co se ztrácí. A proto je to teď horší, že toho mám mnohem míň, co by mohlo ještě pro někoho jiného něco znamenat. Odjet, zmizet, nebýti!

28. 3. 1941

Ten, kdo neměl přítele, ženy, ničeho, a všechno, co měl, bylo v dálce; ten, komu se snažili nalévat do pochyb jedu; ten, kdo rostl ze samých zalévání bolestí; ten, komu byla touha natažena na skřipec - takového si mne jednou představte, až na mne budete mít čas, lidé, Bože.

31. 3. 1941

Odvykám pomalu lidskému styku, necítím se skoro nikdy volně, a přece musím, zalknul bych se.

6. 4. 1941, večer

Nevyjádříš smutek, ani nejtišeji, není třeba jej vyjadřovat. Je - cítím jej tak mocně, cítím, jak mne celého bere k sobě, na svou rozdrásanou hruď.

21. 5. 1941, odpoledne

Uveď mne v jednoduchost, Pane, a v přirozenost. Nauč mne vykonávat prostě nutnosti života, a nechť mezi tím, co si smím vybírati, zvolím věci čisté a celé. - Takovou modlitbu bych chtěl vštípit svému srdci.

22. 5. 1941, k večeru

Ale člověk si přece jen myslí, že by mohlo přijít nějaké překvapení.

17. 7. 1941, navečer

Sám. Kolem dokola několik přívětivějších tváří, ale ty neustále mizí a je jim jedno, co já. Sám. Už mne to ani tolik neleká. Všechnu přízeň kterou mi kdo prokazuje, musím přijímat jako úsluhu, ne jako samozřejmý skutek lásky.

4. 8. 1941, z dopisu do Rožnova 26. 7. 1940

Proč, proč nejsme alespoň dětmi? To je veliká boží vina, že nám vzal naše dětsví, a tím také překrásnou víru v to, že nic není nesplnitelného. Ach, já tu píši slova! A zatím bych chtěl psáti slzy! Ne slzy, ne slzy, Boha bych chtěl psát, otázky na něž by byl přinucen jejich silou odpovědět, proč, proč, proč, bych se ho ptal, ale ne jako malé dítě, jako člověk Boha!

8. 8. 1941, večer

Z dopisu, který jsem psal loni 14. července do Rožnova:
...
kdybychom si docela uvědomovali všechny věci, které se někde kolem nás dějí, kdybychom docela viděli každou smrt všech lidí, třeba všech těch vojáků této a minulých válek, kdybychom si docela uvědomovali zrady a vraždy a zločiny a nevěry a lži, ale nejenom to, také krásu a lásku a dobro a ctnost, - pak bychom byli již dávno mrtvi, neunesli bychom takovou tíhu. Když jsi mi například řekla, že jsi byla u lékaře a že Tě prohlížel, bylo mi to nepříjemné a snažil jsem se tu myšlenku a ten obraz vyhnat z hlavy. Ale to jsem to ještě neviděl. Teprve dnes, bez nějakého vnějšího důvodu, mne to zaplavilo, nemohl jsem se tomu ubránit, jenom dívat, bezvolně dívat jsem se musil, a to bylo strašné. Byli snad takoví lidé, kteří viděli víc věcí úplně, ale ti lidé zešíleli. My všichni, celé lidstvo, jsme zařízeni na povrchnost a každá vzpoura proti tomuto zařízení je trestána. Kristus... a ti ostatní byli potrestáni za to, co viděli, nevím jak, nejde tu o žádné viditelné potrestání. Snad, napadá mě, byli potrestáni nesmrtelností, nebo takovou přemírou lásky, že ji neměli kam dát. My jsme malí lidé s malým obzorem; ale stane se, že člověk na okamžik vyroste! Co si pak má počít s tím nesmírným bohatstvím ve svých očích, jež oslepilo to, co s takovou samozřejmostí bylo rozloženo tam, za horami? Nelze je sdělit, nelze je rozdat, je třeba je mít, nelze je ani utratit.

10. 8. 1941, noc

Strnuly kosti mé a také všechno ostatní. V hluku i suchu těžko je vědět, leč mrtvým, a tím nejsem, neumím ještě být. Velice nesoustředěn, takového bys mne nalezl, s velikou touhou po soustředění a plného všelijakých překážek.

NAHORU nahoru

Ostatní

První hra na povídku

Vstal, šel k oknu, postavil se a podíval na bouřku, která se právě snášela. Pak se nadýchl a s unikajícím vzduchem zašeptal:
"Vraťte se domů, děti, nebo zmoknete."
Myslím, že nějakou chvíli potom nemohl říci nic víc, protože měl slzy v hlase.

Začátek slabosti, kdy Více a Potom se představí

Kdo cítí tragičnost pod každým jemně a bolestně soustředěným slovem, je s námi.

Povídka o hledání bratra

Potom dítě rostlo, až zemřelo a stal se z něho chlapec.

Učil se dívat lidem do očí. Spatřil, že jejich oči uhýbají, že nejsou věrné, že nejsou jako oči žirafy, medvěda, Pustiny a všech ostatních zvířátek ze zahrady.

"Sen je náš vlastní bratr," pravil nejosamocenější český básník našeho věku. To jsem chtěl říci na konci své povídky. A chtěl jsem říci ještě toto: Žijeme, abychom nalezli ztraceného bratra. - Snad jsou i lidé, kteří mají jiné mínění. Mám s nimi lítost.

NAHORU nahoru

Snad optimalizováno pro rozlišení 1024x768, jinak by to mělo býti STRICT (Transitional) XHTML 1.0 a CSS 2.1.

https://www.instagram.com/ondrikovo/