Jiří Orten - Mé město

Mé město

Náměstí, lůžko plné bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček.
A jako chůva krásným bájím
na šťastnou cestu obouvá jim
nejtišší sandálky.

Ach, ony půjdou za nevěstou
narychlo večer spíchnuty
před veselou a první cestou.
Čí teskná ruka došívala?
Čí slabá ruka šněrovala?
Jak jenom řeknu ti?

Když řeknu matka, co to poví?
Velikou prostou věc.
Když řeknu světlo týmiž slovy
a tma a šero, které schrání,
zda každé slovo neporaní?
Já řeknu milenec!

Ó usmívej se ještě chvíli
a trestej, trestej úsměvem!
Navždycky jsme se rozloučili.
A to je nic, to přejde brzy,
to je jak rosa, která slzí
na pláči tvém.

Zas přijde zima, čekám na ni,
a přinese nám s sebou sníh.
Budeme něžně uschováni,
až snese se pod tvými víčky
na kostely a na uličky
v bělostných polibcích.

Tam za lesem, tam na návrší
vrátím se od své nevěsty,
kající cesta, na niž prší
naposled, kruh se uzavírá,
vrší se míra, ona míra
již vykoupená bolestí.

A náměstí, to lože bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček.
Vždyť chůva, která pochovala,
neví, že darmo obouvala
ty tiché sandálky.

NAHORU nahoru

Svatý Jakub

Běž po špičkách. Hleď, jak se kloní,
neb je mu smutno z výšky té.
A umí zvonit. Tolik zvoní!
Spíte a slyšíte.

Na milence a na havíře,
na zbloudilé a na mrtvé
do šíra volá. V čisté víře
je k svému srdci zve.

A jeho kříž, jenž blesky chytá,
něhou se zalyká,
když svatý Jakub slavně vítá
příštího zvoníka.

NAHORU nahoru

Matka boží

Kde je tvůj život? Když jsi bledá,
když cizí křik ti ruší sny,
tu z půdy tvé se matka zvedá,
tichosti obraz překrásný.

Má hřbitov svůj a v jejím chrámě
zemřelý malíř dosud ví
jak naříkat, jak smát se na mě.
Rozetřel věčnost do barvy.

Ó, život v křivolaké řádce,
korunovaný bez králů!
Odevzdám se boží matce
pod starým znakem portálu.

NAHORU nahoru

Nebeský trubač

Hudba v chrámě. Kde je? V něm.
V stříbře, náhle zšeřelém.
V nejhlubších a živých ranách.
V pokleknutí. Ve varhanách.
V světle čirém jako křišťál.
V naději a v písni píšťal.

Město hudby, již jsi chtěl.
Hraje, hraje archanděl.
Hraje soud a hraje víru.
Hraje smrti ouverturu.
Hraje něhu smutných loubí.
Hraje lásku. Lásku troubí.

Jak se klenbou rozléhá
píseň nebe bezbřehá,
lodi chrámu tonou v záři,
plují v chórech nad oltáři
za volností, k duším z těl.
Hraje, hraje archanděl.

NAHORU nahoru

Ivan Blatný - Vlašský dvůr

Znáte ty hezké letní podvečery?
Kol spánků vane chlad,
pod Vlašským dvorem šumí šerý
svažující se sad.

A večer pak jak bys tam ptáky
odlétat slyšel v dál,
když nebe razí stříbrňáky
jak starý dobrý král.

NAHORU nahoru

Kamenná kašna

Bože, co hran! A Kutná Hora
z nich jenom může pít.
Jen zraňována, věčně chorá,
napít se, pochopit.

A uvnitř, v ní, je věčný pramen
a tvoje srdce, město v nás,
v kamenné kašně, z jejíchž ramen
vytryskl víry hlas.

Zní kostely a ulicemi,
zní chůzí chodců tvých
a prozářen svou drahou zemí
doznívá v nebesích.

NAHORU nahoru

Boží muka

Zde umíralo se...
Ó děti posečené,
vy zříte na ten div.
Raničko, po rose,
jde život od pramene,
je uzdraven, je živ.

Sloup morový,
nesmírná Boží muka
se tyčí do výše,
nad domy, nad krovy,
jak výkřik, jako ruka,
jež milost podpíše.

A zase přejde mor
a matka bolestivá
obejme děti své,
až zmizí za obzor
barva, která se dívá
očima od krve.

NAHORU nahoru

Socha

Plášť ze vzdoru, plášť z kamene
a čelo, čelo vzpřímené,
kdo zkusí na ně hrát?
Ty tvrdý, rozkročený k boji,
hleď, čeleď země zas se rojí,
jde svého Boha zapírat!

A onen krok, jímž vykročí,
kéž vlije světlo do očí,
kéž všechny oči zalije!
Žebříku pomsty první příčka
je připravena pro Havlíčka,
jenž nezemřel, jenž živý je.

Bdí za noc, v nichž vichr duje,
a jeho ruka ukazuje
tam, odkud stoupá dým.
Vy bděte též, vy s vichry dujte,
přislibujte si, vyhrožujte,
a přece nezradím!

NAHORU nahoru

Modlitba ke Kutné Hoře

Na starém hřbitově, kde se už nepohřbívá,
můj první žal,
takový krásný, hluboko se vrývá
kamením, travou, tichem, nechápáním,
ó Pane Bože, nech mne běžet za ním!
Proč jsi mi nohy zavázal?

Krám s knížkami, podloubí, bílá kašna,
tudy jde cesta vzhůru, na Barboru,
panenka štíhlá, vysoká a strašná,
panenka havířů a pana kostelníka
v srdci mi klíčí, tiše odemyká
kamenné tajemství, kamennou Kutnou Horu.

Za sedmi zámky, viď, jsi uschovaná,
tolikrát ťukal jsem, ach marné zaťukání,
ó země země mé, ó země, jež jsi sama,
moci se rozběhnout a tebe dotýkat se,
moci tě zase mít a říci: máš mne zase,
jsme zase sami dva, už nejsme, nejsme sami...

NAHORU nahoru

Snad optimalizováno pro rozlišení 1024x768, jinak by to mělo býti STRICT (Transitional) XHTML 1.0 a CSS 2.1.

https://www.instagram.com/ondrikovo/