Jiří Orten - Další básně

Sonet

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici.
Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil!
Ach, býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nasněžil!

Máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast,
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka.

Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti,
umí tě do ticha a do toužení zaklít.

Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jež nesmí umříti,
neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu.

NAHORU nahoru

Exodus dramatu

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem konce. Z jeho klína
narozen jak prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křídla svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá.
Hra nekončí, hra započíná.
U vrátek všeho odcházení,
u vrátek všeho návratu,
u vrátek smrti obnažené
a vysvlečené ze šatů,
u vrátek lásky, když už není,
u lásky, která zapomene,
u vrátek světla zhasnutého,
u vrátek zimy roztáté,
u vrátek všeho, všeho, všeho,
co zabloudilo v močále,
u vrátek bolesti, jež vchází
a kterou věčně doprovází
bezmocnost svatá, ticho tich,
u vrátek strašně zavátých,
u vrátek něhy, u těch vrátek,
která se právě zavřela,
u dveří nevýslovných matek,
kde čas polidštil anděla,
aby se mohl zalít krví
a dáti život dítěti,
u dveří všech, co nepromluví,
a přece, přece odvětí,
u dveří básně, u veřejí,
jež, rozevřeny nejšíře,
hledají radost vždy tam, kde ji
nesmějí nalézt, ve víře,
u brány králů žebrajících,
u rodné brány zbloudilých,
u brány těch, kdož v hudebnících
uvěří v očištění zlých,
ach, u bran všech a u všech dveří,
za nimiž bzučí úly hrůz,
stojím vždy já, já, Exodus.
A odcházím a navracím se
a žaluji a odpouštím.
Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím.
Hra nekončí, hra započíná
tak jako každá marná hra.
Ta ruka, která duše stíná,
již usychá, již umírá.
A ústa, co se otevřela,
aby jí dala zemříti,
ta ústa, ústa zkrvavělá, -
slyšeli jste je mluviti?
Blahoslaveni tiší, praví.
Blahoslaveni trpící.
Blahoslaveni usměvaví
na podpálené hranici.
Blahoslaveni nesmíření.
Blahoslaveni ti, co čtou
písmena knihy, která není,
blahoslaveni samotou,
blahoslaveni nenávistí,
blahoslaveni bolestí,
blahoslaveni tím, co sviští
ve vichřici, co šelestí
v bubíncích hudby, v písních ticha,
ve smrti, v ženách, v exodu,
co nekončí, co neusychá
a z čeho vracím se a jdu
s pozdravy pro nového Jóba,
jdu jako posel země Uz,
jdu dnem, jenž dni se nepodobá,
jdu k němu já, já, Exodus.

NAHORU nahoru

Vím ...

Vím, kdosi přijít má.
Světlo anebo tma.
Za lásky zrezivělý západ
budu snad moci tiše chápat
a odpouštěti krutým svým.
Bolí to, když se uzdravím.
Bolí to, když se neuzdravím.
Jsem ponížený tam, kde slavím.
Jsem ztracen v říši ztracených.
Krvácím v sobě, žiji v nich.

Jen skrze trýzeň k míru dojít,
neopíti se, neopojit,
čekat, kde nikdo nečeká,
na jediného člověka,
jenž ještě přijít má
se světlem, v němž je tma.

NAHORU nahoru

Nepřijde dopis od přítele,
nevejde milý host.
Dům dávno spí. A z tvého pera
ani stín míru nevyvěrá.
Nikdo ti postel neustele.
Usnula budoucnost.

Jdi ležet. Nevzpomínej. Zhasni.
Polštáře obejmi.
Na lavičkách se chýli k stříži.
Do nůžek touhy strach se plíží.
Zítra to asi svěříš básni,
jež přejedla se tmy.

Hlubokou nocí nesmí vésti
tvou duši žádný sen.
Měsíce oči rozežrané
hryzají nebe. Co se stane?
Nic. Spi už, spi. Čas tvého štěstí
jak vrah byl utracen.

NAHORU nahoru

Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je

k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše

že čas je skoncovat

NAHORU nahoru

Nenapsaná

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, -
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem stená.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

NAHORU nahoru

Zrcátko útěchy,
zpěvavý hlásku, jenž se lámeš,
hodiny, prázdné hodiny,
v nichž touha prchá ti!
Své sny jsi oklamal,
jen sebe neoklameš.
Vidím tě, umíráš,
vidím tě zmírati.

NAHORU nahoru

Bílý obraz

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.

NAHORU nahoru

Pod každým slovem

Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

NAHORU nahoru

Lítost

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

A je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
úzkost jež započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

NAHORU nahoru

Malá elegie

Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.
A venku velká tma je.
Slova si povídám. Jsou bílá od lampy
a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,
Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?
Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,
a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí,
neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati
a nebudu již žíti.

NAHORU nahoru

O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tamtím
kocourek s kamenenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tamto nepřichází tamto má vzdycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když už noc minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat

NAHORU nahoru

Vlastnictví

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.

NAHORU nahoru

U tebe teplo je...

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků, by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.

NAHORU nahoru

Skonávají se slova Jobova

Job / 31-41

Za bolest rukou, které nedosáhly
na pohlazení, víru dej,
tvůj úprk v noc je příliš náhlý,
pomalu, zvolna odcházej,

za bolest duše, kterou vyplenila
odešlá láska, nech mne spát
a spal a spal má malá díla
a nedopřej jim přetrvat,

za bolest hrdla zpívaného
o bolest výše, zemřít nech
a skonávati v písni jeho,
jež hoří slavně v plamenech!

NAHORU nahoru

Ohnice

Vedeš mne po lukách, ten šíp mne neporaní,
vylétne do výše, do předalekých výšek,
kde plují obláčky, oblé a plné strání
odkvetlých pampelišek.

Jsou Boží! Všeho jsou, jsou jako země ničí,
kde holá bída vlá z ubohých strnisek.
čekají na vítr, na jeho dech, jenž fičí
a sémě rozfouká jinam než na písek.

Vedeš mne po lukách vypjatých doširoka,
jsou jako cikánka z hlíny a ze zlata,
jsou jako zajíček, jsou pestrá jako brokát,
jak symfonie trav, hudba, ta devátá...

Jsou tvé? Ach ano, tvé, ty mi je přece dáváš,
ty, jíž jsem putoval ze všeho nejvíce.
Hořím! Jsem v plameni! Uhas mne, rány zavaž!
Za klásky zbytečná vadnoucí ohnice.

NAHORU nahoru

Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejna zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsem sladce zábli,
když sklenice všechny už byly dopity!

Ó kalvárie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvárie má, kalvárie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatímco vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

NAHORU nahoru

Báseň nové slávy

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš z duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

NAHORU nahoru

Úryvky

následují úryvky z různých básní

JEDNOHO DNE

Jednoho dne přijde k tobě dítě.
Přijde a poprosí,
abys mu řekl něco smutného a veselého zas.
Co řekneš mu? Co povíš?
...


OTÁZKY
...
Ach k čemu asi děti jsou,
když neodcházejí
a stále více kolem sebe
je slyším naříkat?
Kam plavou slzy,
jež nemají dna?


*****
Rostlino, ty jsi bodláčí,
rosteš mi v hrudi.
Pálí to, ale nepláči.
Srdce studí.
...


*****
...
Ale když uvidíš, volnosti na počest
jak se tví bratři do záhuby řítí,
tu neptej se a sevři ruce v pěst
a jdi se za ně býti.

NAHORU nahoru

Snad optimalizováno pro rozlišení 1024x768, jinak by to mělo býti STRICT (Transitional) XHTML 1.0 a CSS 2.1.

https://www.instagram.com/ondrikovo/